Praha Hlučná samota

Jedním z pražských fenoménů jsou bezesporu hospody, hospůdky, výčepy a pivní zařízení všeho druhu. Praha se ve své dlouhé historii vždy pyšnila honosnými kavárnami a vinárnami, ale lidová hospoda je kulturní a sociální fenomén, jehož autentický duch přežil do dnešních dní, což se nedá bohužel říct o většině kdysi vyhlášených podniků pro vznešenější hosty. Hospoda je, na rozdíl od kaváren a vináren vybavených nóbl nábytkem a často umístěných ve vyšších patrech měšťanských domů, místem v suterénu a přízemí. Hospoda má demokratického ducha.

Vedle dělníka sedí ministr nebo předseda vlády, vedle něj herec, výtvarný umělec a vůbec všelijací umělci života. V pražské hospodě jsou si všichni rovni. A zatímco vinárny a kavárny vždy byly a jsou místem básníků, domovem lyriky a poezie, v hospodě vládne vyprávění a epika. Spisovatel Bohumil Hrabal jednou napsal:

Hospoda je pro mne nejen hlučnou samotou, nejen místem, kde se pije pivo, ale kde pivem se uvádí jazyk do pohybu, do tvoření, hospoda je místem, (…) kde hospodská historka do sebe vstřebává to, co přináší hegelovský Geist der Zeit. Tady v hospodě se tvoří anonymní anekdota, jako kolektivní exprese.“

Jsou ale i místem zvláštního rituálního hovoru, který v sobě obsahuje snad vše od pustých tlachů až po dalekosáhlé politické úvahy. Komentuje se umění, sport, politika, dějiny. Tradiční stolní společnosti najdete v mnoha pražských hospodách, stačí zajít do některých z nich a přisednout – najdete-li volné místo. Své štěstí můžete zkusit třeba U Tygra, U Hrocha nebo U Parlamentu.

Pražské hospody zrodily i velké postavy světové literatury. Nejznámější z nich je asi dobrý voják Švejk. Jeho duchovní otec Jaroslav Hašek, sám legendární postava pražských hospod, ve své knize Dobrodružství dobrého vojáka Švejka shrnul všechny historky, které posbíral od svých přísedících během dlouhých vysedávání v nočních podnicích.

Dobrý voják Švejk

Knihu „Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky“ napsal Jaroslav Hašek v roce 1912, kdy bylo Česko součástí rakousko-uherské monarchie. Na postavě lehce slabomyslného vojáka-dobrovolníka Josefa Švejka demonstruje tezi, že militantní monarchii – a potažmo obecně na jakýkoli totalitní systém vůbec – nejlépe zpochybní pitomec, který obrátí blbost vrchnosti proti ní samé. V přeneseném slova smyslu se dnes pojem „švejkovat“ užívá ve spojitosti s typickými rysy českého národa – za to, že ho vrchnost nechá na pokoji je ochoten přistoupit na všechno. Předstírá poslušnost a pod maskou hlupáka uniká všemu, co je mu nepříjemné. Švejkovým mottem „To chce klid!“ tak lze ve zkratce vyjádřit postoj Čechů k životu jako takovému.

Stejně jako jeho následovník Bohumil Hrabal, kdysi dlouholetý štamgast v hospodě U Zlatého tygra. Tento velikán české literatury neopustil své místo v hospodě, kam chodil každý den, ani kvůli americkému prezidentovi Billu Clintonovi, který projevil přání se s ním setkat. Hrabal prý vzkázal, že ho rád uvidí, a ať se za ním zastaví. Prezidenta Clintona pak skutečně společně s Václavem Havlem přijal u svého stolu a tato bohatýrská historka dodnes v různých verzích koluje po pražských lokálech.

U Fleků

Pivovar s hospodou v Křemencově ulici uvádí první písemné zmínky již v roce 1499. Od toho roku se zde vaří pivo, a pivovar U Fleků je tak jediným pivovarem ve střední Evropě, kde se pivo vaří i přes všechny historické události bez přestávky déle než pět set let. O pohnutých dobách svědčí nakonec i dvě dělostřelecké koule z třicetileté války v nosné zdi historické budovy.

Komunisté hospodu v padesátých letech 20. století znárodnili. I toto přežila a po pádu komunismu byla v roce 1991 navrácena původním majitelům. Dnes se zde denně vypije 2 000 sklenic proslulé tmavé flekovské třináctky – a ačkoli je hospoda vyhledávaným místem zejména mezi turisty, narazíte zde občas i na domácí a zahraniční osobnosti ze společnosti, sportu nebo politiky.

U Černého vola

Návštěvu tohoto podniku v těsném sousedství Pražského hradu můžeme bez obav doporučit jen opravdovým zájemcům o nefalšovanou atmosféru pražské hospody.

Nenecháte-li se odradit zakouřeným vzduchem, zašlým interiérem připomínajícím dobu před třiceti lety a někdy velmi odměřeným personálem, budete odměněni skvělou tmavou popovickou třináctkou a neopakovatelným zážitkem. Hospoda sídlící ve starém barokním domě není možná pro každého, ale věřte, že vezmou-li vás místní mezi sebe, dozvíte se během pár hodin o české mentalitě a kultuře více než během několikadenní procházky městem.

Než vstoupíte do tohoto na první pohled uzavřeného prostředí, měli byste vědět o jedné zvláštnosti. Hospodě hrozil začátkem devadesátých let minulého století zánik. Místní štamgasti si ale vymohli na tehdejší vládě slib, že hospoda na místě může zůstat za podmínky, že bude držet ceny přijatelné pro místní a že veškerý její zisk půjde na sousední školu pro nevidomé děti. Takže z každého piva, které tady vypijete, jde část třeba na školní mikrobus nebo dřevěná vodící madla v budově školy.

Až budete hospodu opouštět za zvuků zvonkohry nedaleké Lorety možná i vás jako mnoho lidí před vámi napadne, že v Praze není mnoho lepších míst, kde strávit nedělní odpoledne.