Praha Malá zákoutí velkého světa

Chcete-li poznat, jak se baví Pražané, doporučujeme vám opustit historické centrum a vydat se do některé z jeho sousedních čtvrtí na přilehlých návrších. Jedině zde totiž pocítíte onu nesnesitelnou lehkost bytí a na vlastní kůži se přesvědčíte o pravé bohémské tradici, kterou obyvatelé starobylého města s chutí a náruživostí sobě vlastní rozvíjejí po celá staletí.

Jednou z vyhlášených čtvrtí je pražský Žižkov, rozkládající se na úpatí hory Vítkova, jehož vrcholu dominuje obří památník s mauzoleem s jednou z největších jezdeckých soch na světě. Nepřehlédnutelná socha představuje Jana Žižku z Trocnova, nikdy neporaženého vojevůdce husitů, jehož jméno nese i pod ním se rozléhající městská část. Při cestě sem vám ale s orientací pomůže i nejvyšší pražská stavba, Žižkovský televizní vysílač – podle novinářů, kteří zde bez urážky nejspíš nikdy nebyli, prý jedna z nejošklivějších staveb světa.

Vítkov

Na jaře roku 1420 oblehlo Prahu jedno z největších cizích vojsk, které do té doby překročilo hranice českého království. Římský král Zikmund Lucemburský v čele křižácké výpravy stanul před branami města, aby zasadil rozhodující úder „kacířskému“ husitskému hnutí. Jedna z cest k dobytí města vedla ale přes strmý kopec Vítkov, jehož obranou byl pověřen neohrožený jihočeský zeman s bohatými válečnými zkušenostmi Jan Žižka z Trocnova. Ten nechal východní úbočí, kudy vedla jediná přístupová cesta, opevnit dřevěnými palisádami a dvěma dřevěnými sruby. V den útoku, kdy se po úzké stezce na vrchol vydalo až 8 000 jezdců v plné zbroji, bylo k obraně připraveno podle pramenů jen dvacet šest mužů a tři ženy s primitivními zbraněmi. O výsledku následující bitvy a jejím zápisu do dějin, rozhodla pouhá jedna hodina boje. Hrdinství obránců a včas vyslané posily, které doslova smetly lépe vyzbrojené protivníky ze skály, zpečetily osud celé křížové výpravy. Nečekané ztráty přiměly Zikmunda nakonec křížovou výpravu rozpustit a odtáhnout z Čech s nepořízenou.

Vítkov se stal součástí historického mýtu a odkaz vojevůdce Jana Žižky základem vojenských tradic země. Jméno nikdy neporaženého bojovníka za pravdu a rovnost před Bohem nesl i jeden z československých legionářských pluků bojujících za samostatnost budoucího státu v Rusku a na Sibiři během první světové války. K připomenutí památky a hrdinství legionářů byl na vrcholu hory po válce zbudován funkcionalistický památník s nekropolí a velkou jezdeckou sochou. Dokončen byl nedlouho před začátkem další světové války a budova začala sloužit jako skladiště německého wehrmachtu. Komunistický režim využil po válce památník k propagaci režimu a pohřbíváni zde byli významní představitelé strany. Devět let zde bylo dokonce vystaveno mumifikované tělo prvního komunistického prezidenta.

Dnes je v rekonstruovaném památníku historická expozice a na střeše objektu kavárna s úžasným výhledem na Prahu.

Žižkovský underground

Žižkov, bohémská čtvrť plná nočního života, kaváren, barů a umělců, je někdy označován jako pražský Montmartre a se známým pařížským distriktem má opravdu mnoho společného. Stejně jako on se nachází na úpatí kopce zasvěceného válečníkům a válečným mučedníkům, i zde byla kdysi vinice, také sem to odjakživa přitahovalo všechny umělce.

Obzvlášť milovníci alternativní kultury najdou na Žižkově pravý ráj na zemi. Na klub nebo hospodu plnou zajímavých lidí narazíte opravdu na každém kroku. Všem, kteří se sem vydají poprvé, doporučujeme začít v samotném centru místního dění – Paláci Akropolis přímo pod žižkovskou věží. Najdete zde totiž kavárnu, bar, dva sály a každý den koncert nebo některého z místních DJ’s. Originální výzdoba interiéru je stejně bizarní jako samotné osudy tohoto paláce. Kdysi v něm totiž společnost pro pohřbívání žehem provozovala divadlo Komedie. Dnes má v paláci kromě klubu sídlo také ústředí pražského Fresh Film Festu, filmové přehlídky studentů a začínajících filmařů. Během konání festivalu se filmy promítají na různých místech ve městě. Jednou z nejzajímavějších lokací jsou nedaleké Riegrovy sady, kde můžete na velkém plátně sledovat filmy na pozadí jedinečného nočního panoramatu Prahy se siluetou Hradčan.

Místo na slunci

Většina místních znalců se jistě shodne, že jeden z nejkrásnějších pohledů na pražské panorama s Vltavou a jejími mosty je z letenské pivní zahrádky a přilehlého parku. Ze stejného místa kdysi zachmuřený císař Zikmund sledoval zkázu své křižácké výpravy na nedalekém vrchu Vítkově. A z místa vzdáleného odsud jen pár kroků shlíželo na Prahu kdysi jedno z největších kamenných sousoší na světě – Stalinův pomník. Dnes toto místo poznáte podle velkého metronomu a skupinek mladých lidí na skateboardech.

Důkaz lásky

V roce sedmdesátých narozenin sovětského vůdce Josifa Stalina bylo rozhodnuto, že mu devět milionů lidí ze čtrnáctimilionového Československa osobně podepíše gratulaci. Podpisy se podařilo sehnat za čtyři dny. Ten rok také padlo rozhodnutí, že mu v Praze na důkaz lásky bude postaven největší pomník na zeměkouli. Taková byla padesátá léta v tehdejším Československu. Trvalo necelých šest let, než bylo sousoší o výšce přesahující 15 metrů dokončeno. Stalin se své sochy již nedožil. A samotná socha jej nepřežila o mnoho déle. Z pomníku, který měl být důkazem lásky tehdejšího pracujícího lidu k velkému vůdci, se již pár let po dokončení stal ohromný kamenný problém. Chruščovovu kritiku kultu osobnosti ještě přežil, ale když byla odstraněna Stalinova mumie z mauzolea na Rudém náměstí, i soudruzi v Praze začali řešit otázku, jak se zbavit památky, která měla vydržet na „věčné časy“.

Pyrotechnik dostává delikátní úkol – zbořit ohromný pomník, ale důstojně, aby nebyla narušena vážnost Sovětského svazu. Hlava generalissima nesmí vybuchnout, sundávají ji proto ručně. O zbytek se postará 2 100 náloží. Pyrotechnik čtrnáct dní předtím nespí a po bezchybné explozi jej sanitka odváží na psychiatrii. Není ale jedinou obětí monstrózní sochy. Její autor, sochař Otakar Švec, spáchal sebevraždu a tvrdí se, že člověk, který stál modelem ke Stalinovi, se upil k smrti.

Po soše zbyl jedenáctimetrový podstavec. Od roku 1991 je na něm umístěn pohyblivý umělecký objekt „Stroj času“, ale v Praze mu nikdo neřekne jinak než metronom. Pod pomníkem je nevyužitý prostor o velikosti deset tisíc metrů čtverečních. V 90. letech tu byl krátce rockový klub a pirátsky odsud vysílalo Rádio Stalin. Od té doby i přes mnoho více či méně bizarních nápadů na nové využití jsou prostory pořád prázdné.

Letenská pláň byla od nepaměti ideálním místem pro shromáždění a setkávání se všeho druhu. Velká letenská planina, která měla být kdysi zastavěna komplexem vládních budov, bývala velkým ležením armád, místem komunistických oslav Svátku práce nebo dějištěm přelomových demonstrací v roce 1989, kdy se tu tísnilo na tři čtvrtě milionu demonstrantů, aby dali hlasitě najevo svůj nesouhlas s vládnutím tehdejších pánů nedalekého Pražského hradu. V devadesátých letech minulého století odtud Pražanům žehnal papež Jan Pavel II. a své velkolepé show zde předvedli Rolling Stones nebo Michael Jackson.

Letná znamená slunečný vrch nebo také místo na slunci a určitě uděláte nejlépe, vydáte-li se sem během letního dne. Vyrazíte-li hned ráno, můžete cestou navštívit několik muzeí, situovaných do architektonicky cenných budov – začněte ve Veletržním paláci, sídle Národní galerie a pokračujte v Národním technickém muzeu. Zbude-li vám čas, vydejte se nazdařbůh do přilehlých uliček plných malých bister a soukromých galerií. Vaše radost z objevování nebude brát konce. Podobá-li se totiž nedaleký Žižkov pařížskému Montmartru, Letná určitě snese srovnání s Montparnassem. Čtvrť patří mladým lidem, bohémům a studentům z nedaleké Akademie výtvarných umění.

Svůj výlet ale určitě zakončete na zahrádce u Letenského zámečku. Můžete si sednout na zahrádku pod kaštany, která každý večer hučí jako úl, a s pivem v ruce vychutnávat jedinečný výhled na Prahu při západu slunce. Večer totiž působí kouzlo stověžatého města nejsilněji.