Kuks Ostrov barokního umění

Mnoho vyprávění z časů baroka začíná zázrakem. Příběh Kuksu začal patrně podvodem. Majitel panství, excentrický hrabě František Antonín Špork, sezval koncem 17. století k pramenům vyvěrajícím v malebném údolí komisi nejvýznačnějších kapacit, která seznala jejich vodu léčivou. Moderní chemické rozbory žádné mimořádné vlastnosti zdejší vody nepotvrdily.

Blahodárné účinky vody byly mystifikací, která však nechala vzniknout jednomu z nejúchvatnějších skvostů barokního umění na světě. V doslova horečném tempu vyrostl nejen po obou stranách údolí řeky Labe, ale i v přilehlých lesích rozsáhlý a do nejmenších detailů promyšlený lázeňský komplex. Hrabě Špork angažoval jen nejlepší architekty a sochaře. Věhlas lázní se rychle šířil a jak si jejich zakladatel přál, staly se vyhledávaným střediskem společenského života. Podobně jako v dnešních lázních kladl zakladatel Kuksu důraz nejen na léčebné procedury, ale v nemenší míře na společenské vyžití hostů. V dobách největší slávy byl Kuks doslova senzací pro všechny smysly.

V Kuksu bylo možno spatřiti různé nevídané věci, rozmanité výtvory umělecké, zhotovené od nejznamenitějších umělců, různé podivuhodné přístroje a zařízení, o nichž pověst rozšiřovala zprávy k víře nepodobné. Sama osobnost hraběte Šporka, který chtěl míti z Kuksu malý Versailles s jeho rušným životem, již vábila mnohé, zvláště urozené panstvo, které se tu mohlo oddávati radovánkám v rozsáhlých a dobře pěstěných lesích.“ Dobový popis života v Kuksu, tak jej zachytil královedvorský písmák Halík

Voda z pramenů odtékala po monumentálním kaskádovém schodišti ozdobeném sochami tritonů do kašny se sochou Polyféma, ze které se díky důmyslnému mechanismu ukrytému v zádech říčního boha linula hudba. Podél břehu Labe vyrostla dostihová dráha osazená řadou z kamene vysekaných trpaslíků. Lázně měly stálou divadelní scénu, kde v sezoně pravidelně hostovaly přední herecké společnosti. O plné žaludky hostů bylo postaráno v hostinci U zlatého slunce. Okolní lesy nesloužily jen kratochvilnému lovu pod patronátem svatého Huberta, ale rovněž k rozjímání a meditaci. Zdejší pískovcové skály proměnil sochař Matyáš Bernard Braun v unikátní sochařskou galerii pod širým nebem, které dominují postavy poustevníků Onufria a Garina. Zároveň mohl návštěvník kukských hvozdů narazit na živé poustevníky, které si hrabě Špork na panství vydržoval.

Matyáš Bernard Braun

Nejvýznamnější sochař českého baroka. Po školení v rakouském Salzburku podnikl dlouhou studijní cestu po Itálii. Před rokem 1710 se usadil v Praze, kde si otevřel kamenosochařskou dílnu. Slávu mu získalo sousoší sv. Luitgardy osazené na pražském Karlově mostě. Braun provozoval největší kamenosochařskou dílnu své doby, ve které zaměstnával až šest tovaryšů a mnoho dalších pomocníků. To mu umožnilo plnit rozsáhlé zakázky v rychlých termínech.

Majitel Kuksu nebyl jen velký mecenáš umění, ale rovněž člověk s filantropickými sklony. Naproti lázeňskému komplexu, na pravém břehu Labe, nechal vybudovat špitál pro válečné vysloužilce. Průčelí špitální budovy dominuje kostel Nejsvětější Trojice navržený významným italským architektem Giovannim Battistou Alliprandim. Krypta kostela se stala rodovou hrobkou, v níž je pohřben rovněž zakladatel Kuksu hrabě Špork. Nepřekonaný umělecký vrchol, který by sám o sobě stačil zajistit slávu této lokality, představuje série alegorických soch dvanácti Ctností a Neřestí, instalovaná na terase špitálu. Mistrovská díla Matyáše Bernarda Brauna měla Šporkovým hostům připomínat rozpor mezi dobrem a hříchem, čímž vracela do jinak bezstarostného lázeňského života duchovně moralizující rozměr.

Lékárna

Zakladatel Kuksu, hrabě František Antonín Špork, se zprovoznění špitální budovy dominující pravému břehu areálu nedožil. V závěti však ustanovil, že má sloužit pro sto chudých, neduživých a přestárlých mužů z okolí. Přednost měli váleční veteráni, čímž hrabě zamýšlel uctít památku zakladatele rodu – hrdiny tureckých válek Jana Šporka. K financování sloužily výnosy okolních panství a starost o nemocné byla svěřena řádu Milosrdných bratří. Součástí areálu byla rovněž lékárna, jejíž barokní nábytek i vybavení se dochovalo, čímž patří k světovým unikátům svého druhu. Na rozdíl od současných asepticky vypadajících lékáren byla barokní oficína doslova malým klenotem uměleckého řemesla.

Symbolicky co vodou začalo, to vodou i skončilo. V prosinci 1740 se rozvodnila řeka Labe a povodeň smetla významnou část lázní. Provoz nebyl nikdy obnoven a další rány přinesly válečné konflikty, které se okolím Kuksu v následujícím století prohnaly. Můžeme litovat, že se ze Šporkova Kuksu dochovalo jen torzo původního velkoryse koncipovaného projektu. Meditace nad pomíjivostí pozemského života k baroknímu umění neodmyslitelně patří a podtrhuje unikátní atmosféru dnešní návštěvy Kuksu.