Mikulov Místo smíření

Český básník Jan Skácel jednou řekl, že Mikulov je v jeho očích kouskem Itálie, z vůle Boží přeneseným na Moravu. Ve starobylém městě, hlavním centru úrodného vinařského kraje, se Svatým Kopečkem vypínajícím se nad městem, lze skutečně během tichého letního odpoledne zažít onu poklidnou atmosféru typickou pro jižní kraje, která vás obklopí při procházce poloprázdným renesančním městem nebo při pohledu do údolí, lemovaného bílými skalami a táhnoucího se až k dalekému horizontu. Mikulov je podle některých místo, kde se dá nerušeně snít s otevřenýma očima. A jsou i tací, kteří si myslí, že by ten sen mohl být klidně skutečný.

Když se v Mikulově ve správný okamžik rozhlédnete kolem sebe, nebude možná na první pohled skoro nic nasvědčovat pohnuté historii města, která se začala psát již v 11. století, kdy se zde usadili první obyvatelé. Poblíž Jantarové stezky, po které se vydávali římští obchodníci na dobrodružné výpravy za vzácnou pryskyřicí až k dalekému Baltu, vznikly nejprve menší osady. Ve středověku dal král Přemysl Otakar I. vybudovat na tomto strategickém místě hrad, který měl chránit hranice Moravy a Rakouska. Ten krátce poté připadl za věrné služby Jindřichu z Liechtensteina a začala se psát slavná historie města.

Město proslulé svou tolerancí

Za vlády Liechtensteinů našla v první polovině 16. století v Mikulově své útočiště sekta novokřtěnců, známá jako Habáni. Ve městě také žila početná židovská komunita. Mikulov, podle některých autorů pravděpodobně nejtolerantnější město Evropy své doby, díky nim nebývale prosperoval a postupně se stal nejen světovým centrem novokřtěnců, ale také sídlem zemského rabína. Ve městě jako rabín působil proslulý Jehuda Löw, podle legendy autor mýtického pražského Golema.

Golem

Golema, oživenou sochu z hlíny, stvořil koncem 16. století židovský rabín Jehuda Löw ben Becalel. Účelem jeho stvoření měla být ochrana židovského ghetta před křesťany, kteří pravidelně ghetto napadali. V pohyb se Golem uváděl vložením šému – svitku. Golem pak poslouchal toho, kdo mu do úst šém vložil a vykonával určenou práci. Znehybněn byl opět vyjmutím šému a až do určení další práce stál poklidně v koutě místnosti.

Jednoho pátečního večera, když rabín odešel na tradiční bohoslužbu, zapomněl v roztržitosti vyjmout Golemovi šém, a protože oživlý služebník neměl určenou žádnou práci, začal ničit vše kolem. Vyděšená služebná běžela do synagogy a prosila, aby rabín učinil běsnění přítrž. Ten vykřikl na Golema, aby se zastavil, a vyňal mu z úst šém. Protože však došlo k vyjmutí v průběhu židovského svátku, Golem se rozpadl v prach.

První zobrazení pražského golema pravděpodobně pochází od Mikoláše Aleše.

Více:Praha židovská

Židovské město podlehlo sice před mnoha lety velkému požáru, dodnes však můžete navštívit synagogu nebo se projít po druhém největším židovském hřbitově v České republice. Řemeslnou zručnost a vinařské schopnosti Habánů můžete dodnes obdivovat nejen v expozici vinařství na zámku, ale třeba i při návštěvě nedalekých habánských sklepů, největších z vinných sklepů, které na Moravě vybudovali.

Expozice vinařství na zámku Mikulov

Město Mikulov je již od nepaměti centrem moravského vinařství. Slavnou vinařskou tradici připomíná zámecká expozice i obří renesanční sud na víno ve sklepení zámku.

Jeho stavbu si objednal roku 1643 majitel mikulovského panství Maxmilián kníže z Dietrichsteina pro ukládání desátku z vína vypěstovaného jeho poddanými na pronajatých vinicích. Brněnský bednář Specht stavěl gigantický dubový sud o délce 621 cm a průměru 447 cm se třemi tovaryši přímo ve sklepě takřka tři čtvrtě roku. Sud byl po svém dokončení několik desítek let plněn desátkovým vínem. Po katastrofální neúrodě zůstal několik let nenaplněný, rozeschnul se a od té doby zůstal prázdný. Jako zázrakem přežil velké požáry, které zničily velkou část zámku, a zůstal zachován ve sklepení do dnešních dní. Mikulovský sud, do kterého se vešlo až 1 014 hl vína, patří k nejstarším a největším dochovaným sudům na světě.

Mikulovský hrad a zámek zažil ve své dlouhé historii období nebývalé slávy, ale i totálního zmaru. Byl mnohokrát dobýván a také několikrát dobyt armádami, které opakovaně táhly zdejším krajem z jednoho velkého světového bojiště na druhé. Podlehl několika požárům, aby vždy znovu povstal jako Fénix z popela v nové a ještě velkolepější podobě. V 19. století během napoleonských a prusko-rakouských válek se stal místem zastavení několika největších vojevůdců světové historie, kteří zde dohodli podmínky mírových smluv, jež měnily mapy Evropy na další dlouhá léta.

Mírové smlouvy

V roce 1805 tu po bitvě u Slavkova strávil pár dní císař Napoleon, aby uzavřel mírovou smlouvu s Rakouskem. Jeho pobyt dodnes připomíná expozice na zámku a město jednou ročně tradičně ožívá i výpravnými rekonstrukcemi historických událostí. O půl století později, roku 1866, tu mírové podmínky dojednávali vrcholní představitelé Rakouska a Pruska. Na zámku byl pruský hlavní stan krále Viléma I. a Otto von Bismarcka. Podmínky vyjednané v Mikulově stvrdil tzv. Pražský mír, který ukončil prusko-rakouskou válku.

Další kapitola slavného příběhu města se začala psát roku 1575, kdy na zdejším panství vystřídal Liechtensteiny rod Dietrichsteinů, s jejichž úspěchy a neúspěchy, politickými i hospodářskými, byl po další takřka čtyři staletí vždy přímo svázán i osud města a jeho obyvatel.

Nejvýznamnější postavou rodu byl František kardinál Dietrichstein, přezdívaný moravský král, který z Mikulova v nelehkých dobách poznamenaných vleklými boji mezi katolíky a nekatolíky udělal centrum tehdejšího kulturního života a vzdělanosti. Kardinál, úzce spjatý s italským kulturním prostředím té doby, začal s postupnou přestavbou strohé hradní pevnosti na reprezentativní renesanční sídlo, které mělo odpovídat společenskému postavení kardinála. Do města přenesl svou kancelář i celý dvůr, shromáždil zde jednu z největších a nejcennějších knihoven v Evropě a založil první piaristickou kolej mimo Itálii.

Manýristickou podobu si zámek uchoval pouhých sto let. Roku 1719 byl po ničivém požáru přestavěn ve stylu baroka a požáru se nevyhnul ani v budoucnu. Poslední ničivý požár zažil Mikulov na konci druhé světové války. V padesátých letech byl zámecký areál obnoven ve své barokní podobě a dnes v něm sídlí muzeum mikulovského regionu.