Praha V rytmu architektury
Nikde jinde nenajdete na tak malé ploše tak pestrou kombinaci architektonických stylů jako v Praze. Jako zázrakem uniklo město za posledních tisíc let zásadním katastrofám a ničivým válečným pohromám. V jeho ulicích tak můžete číst jako v knize, ve které se prolíná mnoho různých vrstev vyprávění. Nejstarší příběhy jsou vetkané do těžkých kamenných zdí románských kostelů, stoupají k nebi se štíhlými fiálami gotických chrámů, další vyprávějí o dávných obyvatelích renesančních měšťanských domů a s dynamicky zvlněnými barokními fasádami se do nich po čase zase vrací duchovní obsah a prožitek.
Pestrou historickou mozaiku centra Prahy doplňují i neméně cenné ukázky moderní architektury a najdete mezi nimi i domy vystavěné v architektonickém stylu, se kterým se v jiné zemi na světě nesetkáte.
Bláznivý kubistický tanec
Čeští umělci opakovaně dokázali, že umějí originálním způsobem domyslet velké slohové problémy, které světové umění po dosažení vrcholné fáze opustilo. Platilo to stejnou měrou ve středověku jako dnes. Originálním příkladem je svérázné uchopení kubistických myšlenek a jejich přenesení do architektury, jež můžete obdivovat právě v pražských ulicích.
Mladí čeští architekti hledající vlastní moderní stavební styl pro sebe na počátku 20. století zejména díky historikovi umění Vincenci Kramářovi objevili tvorbu Pabla Picassa a Georgese Braqua. Díky těmto podnětům stvořili svůj vlastní architektonický jazyk s charakteristickými jehlancovými tvary a šikmými směry, které měly vyjadřovat novou aktivitu lidského ducha. Proti jejich pojetí vystupovali od začátku konzervativní kritici i kolegové architekti, kteří se cítili „bláznivým kubistickým tancem“ velmi pohoršeni. Kubisté proti tomu vždy obhajovali schopnost nové architektury harmonicky dotvářet historicky cenné části Prahy.
Příběh Kramářovy sbírky
Zásadní kubistické impulzy přinesli do Čech z Francie mladí pražští malíři Bohumil Kubišta, Josef Čapek, Emil Filla a sochař Otto Gutfreund, kteří se za svých pobytů v Paříži mezi lety 1910–11 seznámili s kubismem a začali ve vlastním expresivním pojetí tyto podněty zpracovávat. Přítel umělců, ve Vídni vyškolený historik umění Vincenc Kramář, nakoupil v letech 1910–1914 od pařížských obchodníků Clovise Sagota a Henryho Kahnweilera jednu z nejkrásnějších kolekcí Picassových a Braquových kubistických obrazů.
V roce 1960 se Kramář rozhodl, že podstatnou část své sbírky věnuje všemu lidu. Většinu obrazů tak získala Národní galerie a traduje se, že tím sběratel chtěl dopálit tehdejší komunistické úředníky. Ač byl sám přesvědčeným komunistou, jeho soudruzi nepokrytě usilovali o zabavení jeho majetku.
Některá špičková díla z Kramářovy kolekce najdete ve Sbírce současného a moderního umění Národní galerie ve Veletržním paláci.
Dnes se můžete sami přesvědčit, jak se jim to povedlo, třeba díky stavbám Pavla Janáka, ve kterých se snoubí dynamický barok s Picassovým analytickým kubismem. Jeden z nejlepších příkladů pražské kubistické architektury – dům U Černé Matky Boží (1912) od Josefa Gočára – můžete navštívit nedaleko Staroměstského náměstí a obdivovat třeba rafinované umění architekta vyjádřit abstraktním tvaroslovím nálady a emoce. Najdete zde i jedinou kubistickou kavárnu na světě. Grand Café Orient zařídil Josef Gočár kubistickým nábytkem, lustry, tapetami, a dokonce i věšáky na kabáty.
Laterna magika – Nová scéna
Již v roce 1958 sledovali první diváci v československém pavilonu na Světové výstavě v Bruselu s úžasem představení kombinující filmovou projekci s tancem, hudbou, světlem a pantomimou. Autoři převratného multimediálního konceptu, režisér Alfréd Radok a scénograf Josef Svoboda, jej pojmenovali Laterna magika. V té době ještě určitě netušili, že stvořili fenomén, který si v následujících desetiletích podmaní miliony diváků po celém světě.
Od roku 1992 sídlí Laterna magika trvale v budově Nové scény Národního divadla, jedné z nejdiskutovanějších pražských staveb posledních třiceti let. Nekompromisní výraz, se kterým tato stavba kontroverzního architekta Karla Pragera vstoupila do okolní historické zástavby, budila od počátku velké vášně. Krátce po svém dokončení získala mnoho sarkastických přezdívek, dnes je však neodmyslitelnou dominantou centra města.
Návštěvníci Prahy obdivují brutalistní řešení pláště budovy Nové scény tvořeného více než čtyřmi tisíci foukanými skleněnými tvarovkami podle návrhu světoznámých sklářských výtvarníků Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Jednotlivé dlaždice mají různé povrchové zpracování, takže dohromady skládají mohutný reliéf a celá budova je vlastně svébytnou skleněnou plastikou.
Divadelní náměstí za budovou Nové scény je dnes živým místem, kde se celoročně konají koncerty, divadelní představení a happeningy. Samotná skleněná fasáda Nové scény slouží umělcům k netradičním audiovizuálním instalacím a umožňuje přímo ve veřejném prostoru rozvíjet některé principy, se kterými pracuje Laterna magika ve svých představeních.
Tančící dům
Po roce 1989 se Praha otevřela novým možnostem a do architektonické mozaiky přibývaly další příklady nové architektury. První stavbou od špičkového světového architekta, která se v Praze po revoluci v roce 1989 objevila, byl dům přezdívaný již od začátku Ginger a Fred. Od roku 1996 stojí na pravém břehu Vltavy na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí na místě, které zůstalo po bombardování z konce druhé světové války prázdné. Stavbu navrhl architekt Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, pod částí interiéru kanceláří je podepsána britská architektka českého původu Eva Jiřičná.
Název Tančící dům daly budově dvě její věže, které symbolizují slavný taneční pár třicátých a čtyřicátých let minulého století Freda Astaira a Ginger Rogersovou. Tanečnice, kterou představuje skleněná věž, je nakročena mírně do prostoru Jiráskova náměstí a kamenný tanečník je otočen směrem k nábřeží. Stavba byla provázena vášnivou diskusí o celkové další podobě architektonického vývoje v Praze. V roce svého dokončení získal Tančící dům prestižní ocenění amerického časopisu Time v kategorii design roku.