Praha Rok zázraků

Je úterý 21. listopadu 1989. Na Václavském náměstí se tísní dvě stě tisíc občanů tehdejšího Československa, kteří dávají najevo svůj nesouhlas s nedávným brutálním zásahem policie proti poklidnému průvodu studentů. Vysoké školy v celé republice jsou již druhý den ve stávce. Na cestu do hlavního města se vydává 4 000 ozbrojených příslušníků Lidových milicí. Lidé na náměstí cinkají klíči. Na balkónu Melantrichova nakladatelství se zjevuje drobný nenápadný muž s nesmělým úsměvem a dav začíná hlasitě skandovat: „Havel na Hrad!“

Tak začal jeden z největších příběhů novodobé české historie. Příběh sametové revoluce a velkých změn, které se udály v tehdejším Československu na začátku devadesátých let. Na Václavském náměstí, kterému dominuje jezdecká socha patrona české země svatého Václava, se začala psát také další kapitola životního příběhu samotného Václava Havla – spisovatele, disidenta a celoživotního bojovníka za lidská práva.

Václavské náměstí

Na Václavském náměstí v centru Prahy se odehrály snad všechny velké události místní novodobé historie. Pod sochou sv. Václava se lidé scházeli vždy, když o něco opravdu šlo. Náměstí pamatuje vyhlášení nezávislého Československa v roce 1918, nacistickou demonstraci síly po okupaci v roce 1939, v roce 1968 odtud tanky armád Varšavské smlouvy ostřelovaly budovu Národního muzea, před kterou se o rok později na protest upálil Jan Palach. Slaví se zde sportovní úspěchy. Památná je zejména oslava vítězství československého týmu nad sovětskou sbornou na mistrovství světa v hokeji v roce 1969, vnímaná jako další z protestů proti okupaci. V osmdesátých letech zde vodní děla a šiky pořádkových jednotek tehdejšího Sboru národní bezpečnosti vytlačovaly demonstranty proti režimu. Václavské náměstí bylo prvním místem velkých demonstrací během Sametové revoluce. Dnes je zde živá obchodní třída. Velkými shromážděními ožívá náměstí zpravidla o Silvestru, kdy se zde konají nejbujařejší oslavy v centru.

Dne 29. listopadu, v době kdy se i v dalších sousedních zemích nenávratně hroutily komunistické režimy, odhlasoval parlament pod tlakem demonstrací zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ve státě a bývalý režim se s konečnou platností poroučel i v Československu. Přesně po měsíci kráčel Václav Havel uličkou mezi poslanci Vladislavským sálem Pražského hradu, aby složil prezidentský slib. První nekomunistický prezident po jedenačtyřiceti letech. Syn z buržoazní rodiny, bývalý disident a kritik režimu byl jednomyslně zvolen hlavou Československé socialistické republiky, což byl tehdy ještě oficiální název státu. Byl jednohlasně zvolen i komunistickými poslanci, pro které donedávna představoval politického nepřítele číslo jedna. Stejnými lidmi, kteří ho několikrát poslali do vězení. Jako by předlohu k tomuto absurdnímu divadlu sám napsal. „To jsou ale paradoxy, to ti teda řeknu, Ferdinande…“ říká ostatně postava sládka v jedné jeho hře Ferdinandu Vaňkovi, postavě s autobiografickými rysy autora.

Tímto symbolickým vítězstvím zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet k normálním každodenním starostem.

Palác Václava Havla

Václav Havel pocházel z významné pražské rodiny - i to byl jeden z důvodů, proč ho komunistický režim neměl v lásce. Jeho dědeček, stavitel Vácslav Havel, nechal na začátku 20. století na okraji Václavského náměstí postavit velkolepý palác, jednu z prvních železobetonových staveb v Praze. Podle plánů stavitele měla být největším umělým celoročně otevřeným kluzištěm ve střední Evropě, ale již od začátku se ukázala pro tento účel jako nevhodná. A protože roku 1907 vyjel první sériově vyráběný automobil Laurin & Klement, bylo plánované využití změněno na podzemní garáže. Až koncertní podnikatel Spurný Havlovi navrhl, aby v budově udělal koncertní sál a pronajal mu ho. Že to bylo šťastné rozhodnutí, potvrzuje samotný výčet akcí, které se od zahájení provozu v Lucerně uskutečnily. Vystupovali zde například Maurice Chevalier, Josephina Bakerová či Louis Armstrong a Lucerna dodnes hraje zásadní roli v české kultuře. Pro české hudebníky je Lucerna stejně významnou metou jako proslulá Carnegie Hall. Vyprodat její velký sál se dodnes považuje za velký úspěch.

V roce 1948 byl palác znárodněn. Po revoluci požádal jménem rodiny bratr prezidenta Ivan Havel o restituci a palác se vrátil zpět do držení rodiny. V pasáži plné obchodů a kaváren dnes překvapí u stropu zavěšená socha Davida Černého, která ironicky komentuje plastiku sv. Václava na nedalekém náměstí.

V malém sále Lucerny, bývalém kabaretu, je dnes vyhlášený hudební klub, jehož doslova žhavé atmosféře se vyrovná málokterý podnik v Praze.

Just like a rolling stone

Na Pražském hradě, historickém sídle českých králů a prezidentů, se s příchodem excentrického Václava Havla zcela proměnila atmosféra. Jeho asistenti se po dlouhých chodbách proháněli na koloběžkách a společnost i samotný Hrad se nadechovaly k novému životu.

Události skutečně nabraly rychlý spád a cesta disidenta Havla z vězení přes Václavské náměstí až na Hrad připomínala malý zázrak. Hvězdný status nové hlavy státu přitahoval do Prahy největší světové politiky a osobnosti v tomto městě dlouho nevídané. Pravidelným návštěvníkem Prahy se stal tibetský dalajláma, hned po revoluci se zde objevili rockeři z Rolling Stones. Americký prezident Bill Clinton si během své pražské návštěvy dokonce zahrál ve vyhlášeném jazzovém klubu Reduta na saxofon.

Rolling Stones

Akce: Jaderné odzbrojení
Lightdesign: Rolling Stones

Je 8. dubna 2010 a Pražský hrad se chystá na další historickou událost. Ve Španělském sále se rozsvěcejí zlacené skleněné lustry. Ten, kdo má tuto činnost na starost, drží v ruce dálkový ovladač, na kterém je velký vyplazený jazyk. Za pár okamžiků v nasvíceném sále podepíší americký prezident Barack Obama a Dimitrij Medveděv další dohodu START o snížení počtu strategických zbraní.

Nové osvětlení má tento historický sál od roku 1995, a to díky finančnímu daru samotných Rolling Stones, proto ta samolepka. Spolupracovník kapely Patrick Woodroffe byl autorem nové světelné koncepce využívajícího původních dvou tisícovek žárovek umístěných v mosazných nástropních a nástěnných lustrech. Dálkový ovladač ke světlům se svým logem předali v srpnu 1995 členové skupiny prezidentu Václavu Havlovi přímo v sále.

Tato drobná historka jen okrajově ilustruje, jaký zvláštní vztah měl Václav Havel s různými osobnostmi napříč politikou i showbyznysem, a zvláštní jemnou absurditu, která po něm jako osobitý odkaz zůstala v mnoha „detailech“.

Keith Richards vzpomíná ve svých pamětech na první koncert, který odehráli v Praze v roce 1990, takto: „Na konci turné Steel Wheels jsme osvobodili Prahu, nebo aspoň takový to byl pocit. Hráli jsme tam krátce potom, co revoluce ukončila komunistický režim... byli jsme rádi, že jsme byli u toho," a pokračuje, že je hrdý, že se setkal s tehdejším prezidentem Václavem Havlem: „Také jsme pro něj nasvítili státní palác. Řekl jsem našemu šéfovi osvětlení Patricku Woodroffeovi, aby ten ohromný hrad nasvítil... dali jsme pak Václavovi dálkový ovladač s jazykem (emblémem Rolling Stones). Chodil okolo... a jako malej kluk mačkal knoflíky. To se vám často nestane, abyste takhle byli s nějakým prezidentem a mohli si říci, tenhle chlápek se mi líbí.“

Revoluční patos časem vyprchal a mnohé se za několik let trvání prezidentské funkce Václava Havla změnilo. Jeho odcházení z politického života probíhalo v atmosféře, která již ničím nepřipomínala nadšení z dob, kdy se objevoval na balkóně nad Václavským náměstím. Posledním velkým gestem odcházejícího politika bylo velké neonové srdce, které nechal rozsvítit k výročí sametové revoluce 17. listopadu 2002 nad Pražským hradem. Symbol lásky, který si zvyknul připojovat ke svému podpisu na znamení nenásilné revoluce, zhasnul těsně před vypršením jeho prezidentského mandátu. Symbolicky tak skončil jeden z velkých příběhů moderních českých dějin.

Václav Havel zemřel týden před Štědrým dnem roku 2011. Lidé, kteří v roce 1989 na demonstracích klíči zvonili za konec komunistického režimu, se spontánně v den jeho úmrtí sešli u sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Zapalovali svíčky, zpívali českou hymnu. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy přes veškerou „blbou náladu“ ve společnosti bylo cítit, že myšlenky prvního českého prezidenta přeci jen budou žít dál.