Praha Hvězdy hudebního nebe

„Mí Pražané mi rozumějí!“ anebo „Můj orchestr je v Praze!“. Tyto věty pronesl na adresu českého hlavního města a jeho obyvatel jeden z největších skladatelů historie Wolfgang Amadeus Mozart. A zcela jistě nešlo o nadsázku. Češi hudbu vždy milovali a Praha s otevřenou náručí vítala všechny velké hudebníky, kteří sem kdy zavítali.

Mozart v Praze na vrcholu svých tvůrčích sil zažil úspěchy, o jakých se mu v té době ve Vídni nesnilo. První cestu do Prahy podnikl nadšen zprávami o vřelém pražském přijetí Figarovy svatby v lednu roku 1787. Opera byla totiž ve Vídni i díky intrikám Mozartových nepřátel přijata spíše odmítavě.

Včera večer přibyl sem z Vídně náš velký a milovaný hudební umělec pan Mozart. Nepochybujeme, že pan Bondini dá provést na počest tohoto muže oblíbené dílo jeho hudebního génia, Figarovu svatbu, a náš proslulý orchestr neopomine přitom podat nové důkazy svého umění. Pražané, známí svým vkusem, jistě v hojném počtu navštíví představení díla, jakkoli je již často slyšeli. Přáli bychom si rovněž, abychom mohli obdivovat hru pana Mozarta samotného.“ Prager Oberpostamtszeitung, 13. 1. 1787

Dne 17. ledna Mozart sám dirigoval provedení Figarovy svatby v Nosticově (dnes Stavovském) divadle. Jako dík za projevené uznání uspořádal o dva dny později v divadle hudební akademii, kde byla poprvé provedena jeho Symfonie D dur, od té doby zvaná Pražská. Vystoupil také na dvou klavírních recitálech a improvizoval i při mnoha dalších společenských příležitostech. Z Prahy odjel koncem února s úmyslem složit pro Prahu novou operu, která by zahájila novou sezónu Nosticova divadla.

Stavovské divadlo

Stavovské divadlo (původní název Hraběcí Nosticovo divadlo, za komunismu také Tylovo divadlo) bylo postaveno osvíceným vlastencem hrabětem Františkem Antonínem Nostic-Rieneckem. Plány divadla nakreslil hrabě Künigel a stavbu provedl dvorní stavitel Antonín Haffenecker. Klasicistní budovu otevřela 21. dubna roku 1783 Lessingova tragédie Emilia Galotti. Divadlo tehdy pojalo jeden tisíc návštěvníků. Časem byla kapacita pro větší pohodlí diváků snížena na dnešních 659 míst.

V současné době je jediným dosud existujícím divadlem, kde W. A. Mozart působil.

Do Prahy se vrátil již v srpnu téhož roku a přivezl s sebou nedokončenou partituru slíbené opery – Dona Giovanniho. Tentokrát měl připravovanou premiéru sám nazkoušet a osobně nastudovat se sólisty i s orchestrem. O jeho velkém zájmu na dokonalém provedení a úspěšnosti díla svědčí i skutečnost, že během zkoušek celou operu opravoval, škrtal a dopisoval. Světová premiéra Dona Giovanniho se uskutečnila 29. října a dočkala se mimořádného úspěchu. Do Mozartova listopadového odjezdu z Prahy byla mnohokrát reprízována a ještě dlouho poté se velmi často hrála. Mozart na tuto zkušenost s uspokojením vzpomíná se slovy: „Nelitoval jsem práce ani zábavy, abych pro Prahu napsal něco výborného.“

V pondělí dne 29. byla italskou operní společností dávána toužebně očekávaná opera mistra Mozarta Don Giovanni aneb Kamenný host. Znalci a hudební umělci říkají, že v Praze dosud nebylo jí rovné. Pan Mozart sám dirigoval, a když vstoupil do orchestru, byl uvítán trojnásobným jásotem, který se opakoval i při odchodu. Provedení opery je ostatně krajně obtížné a každý obdivuje, že přesto bylo představení po tak krátkém studování dobré. Všechno, divadlo i orchestr, vynaložilo své síly, aby se Mozartovi odvděčilo dobrým provedením.“ Prager Oberpostamtszeitung, 3. 11. 1787

Volné chvíle svého druhého pražského pobytu trávil Mozart v úzkém kruhu svých českých přátel, v letním sídle manželů Duškových na Bertramce, které mu poskytovalo klid potřebný k práci.

K poslední návštěvě Prahy přijížděl Mozart již těžce nemocen a vyčerpán, sotva tři měsíce před svou smrtí. Opera „La clemenza di Tito“, kterou zkomponoval víceméně z finančních důvodů, se nedočkala výrazného úspěchu a její premiéra v Nosticově divadle by se dala označit za propadák. Neúspěch opery se ale autora již příliš nedotkl – svou pozornost směřoval snad s vědomím blízkého konce k tvorbě Requiem. Do města, v němž zažil největší slávu na vrcholu své tvorby, se již nikdy nevrátil.

Pražané však „svému“ Mozartovi rozumějí i dnes a s jeho hudbou se setkáte v mnoha koncertních síních třeba při některém z festivalů, které toto hudbymilovné město hostí.

Haydn, Weber, Mahler, Beethoven, Wagner, Liszt i Čajkovskij

Své okamžiky slávy a štěstí si v Praze vychutnali i jiní velikáni světové hudby jako Joseph Haydn, Carl Maria von Weber, Gustav Mahler, dvakrát zde koncem 18. století pobýval i Ludwig van Beethoven, a několikrát zde dokonce řídil provedení svých děl. Velký dojem udělala Praha i na velkého ruského romantika Petra Iljiče Čajkovského. I on, podobně jako Mozart, ocenil, že Pražané uznali jeho geniální talent ještě za jeho života. Čechy dokonce neváhal označit za nejhudebnější národ světa a na Prahu, kde dirigoval svého Evžena Oněgina, později vzpomínal jako na místo, které ho obdařilo „okamžikem absolutního štěstí“.

Prahu miloval také Richard Wagner. Město na Vltavě, kde byly jeho sestry Rosalie a Klára v angažmá u divadla, navštívil poprvé již v roce 1826. O necelých čtyřicet let později dirigoval na Žofíně Prsten Nibelungův způsobem do té doby nevídaným – zády k obecenstvu. Ve stejném sále osobně představili svá díla i Franz Liszt, Hector Berlioz a P. I. Čajkovskij.